Karel Zvára
oficiální osobní stránky

Lisabonské hrátky nemusejí dneškem končit...

úterý, 3. listopad 2009 11:30

Jsem sice proti ratifikaci Lisabonské smlouvy, pokusím se však v dnešním článku být nad věcí a zdržet se hodnocení smlouvy samotné. Chci se věnovat dřívějším prohlášením a dalšímu možnému vývoji. Stranou ponechávám výsledek dnešního jednání Ústavního soudu. Věnuji se pouze úloze prezidenta Václava Klause.

Podívejme se nejprve, co o jeho podmínce pro ratifikaci Lisabonské smlouvy řekli a napsali Václav Klaus a Ladislav Jakl:

9. října 2009: Prohlášení prezidenta republiky k ratifikaci Lisabonské smlouvy

Nechci kopírovat cizí text (proto uvádím odkaz, přečtěte si sami). Prezident v zásadě píše, proč nesouhlasí s aplikovatelností Listiny na ČR, že výjimku z Listiny mají už Polsko a Spojené království, a že si musíme vyjednat obdobnou výjimku. Za zvláštní pozornost stojí poslední věta: "Myslím, že se tato výjimka dá rychle vyřešit."

9. října 2009: Rozhovor s ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Ladislavem Jaklem

Tento odkaz vám otevře audiozáznam 20 minut Radiožurnálu, rozhovoru s Ladislavem Jaklem.

Zhruba ve dvou třetinách záznamu se redaktor Radiožurnálu a Ladislav Jakl věnují způsobu, jakým by bylo možné dosáhnout splnění prezidentovy podmínky. Opět se pokusím tuto část rozhovoru stručně shrnout (pro přesnost doporučuji poslechnout si záznam):

Redaktor: Jak si představujete výjimku z Lisabonské smlouvy? Měla by být integrální součástí jako u Polska a Spojeného království nebo by to mohlo být jako Irské záruky?

L. Jakl: Obávám se, že deklarace by neměla tu právní sílu. Z Bruselu se snažili uchlácholit Iry a říkali jim, že to je právně závazná věc a členským zemím naopak říkali, že to je jenom deklarace. Deklarace by znamenala projev dobré vůle současných politických elit, ale nebyla by to právní garance. Jednotlivci, kteří by své nároky uplatnili prostřednictvím charty práv, by se před nějakou deklarací nezastavili.

Redaktor: Musí tedy (český výjimka) projít hlasováním u všech 27 členů EU?

L. Jakl: To je váš výklad. Já se k němu nebudu explicitně připojovat. Pokud někomu záleží na Lisabonské smlouvě tak, že si myslí, že bez ní Evropská unie nemůže dýchat a žít, tak je to jednoduché, prostě si to zařídí.

Redaktor: Je to tak, že Václav Klaus podmínku položil s plným vědomím podmínky ratifikace?

L. Jakl: Předpokládejme, že bruselské elity jsou kreativní a vymyslí formu, která bude mít význam garance, jasné právní záruky, ne jen politického postoje. To bychom nechali na druhé straně, jakým způsobem to bude řešit. Zatím to nějakou konkrétní podobu mít nemusí.

30. října 2009 poskytl prezident Klaus formou tiskového sdělení prohlášení , které končí touto větou:

Ze všech těchto důvodů pokládám dosažený výsledek za maximální možný a žádné další podmínky k ratifikaci Lisabonské smlouvy vznášet nehodlám.

Jak je dobře známo, Václav Klaus neváží každé slovo pro nic za nic. Váží je proto, aby sdělil právě to, co sdělit chce, a aby nesdělil či neslíbil něco, co nechce sdělit či slíbit.

Shrnuto:

  1. Prezident trvá na právních zárukách, nepostačuje mu (nevymahatelná) politická deklarace. Právě zasedání v Bruselu takovou politickou deklaraci přijalo. Pouhou deklarací přestane být až ratifikací všemi zeměmi EU. Bylo by však možné vyjednat nějakou závaznou záruku.
  2. Prezident si myslí, že jeho podmínku lze rychle splnit (tedy nejspíš bez nutnosti ratifikace, ta by totiž mimo jiné vyžadovala nové referendum v Irsku).
  3. Ve vyjádření z 30. října 2009 mluví v prvním odstavci v budoucím čase (Listina nebude platit). Netvrdí, že byla jeho podmínka splněna, ale že někteří přispěli k nalezení řešení jeho podmínky. Řešení je tedy nejspíše nalezeno, to neznamená, že je také již provedeno (uskutečněno).
  4. V poslední větě prezident republiky prohlašuje, že nehodlá vznášet další podmínky pro ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Očekávám tedy, že ani nyní Václav Klaus nepodepíše Lisabonskou smlouvu. Proč? No přece proto, že není splněna jeho podmínka. Je jen nalezeno řešení (výjimka z celé Listiny).

Václav Klaus se zřejmě domnívá, že aplikací Listiny na ČR (u Lucemburského soudu) mohou České republice či českým subjektům vzniknout škody a další náklady. Aby výjimka platila, je nutná ratifikace, kterou je možné očekávat až s ratifikací přístupové smlouvy s Chorvatskem. Václav Klaus však prohlásil, že si myslí, že jeho podmínku lze rychle splnit. Jak tedy?

Podle mého názoru toho lze dosáhnout jen přesunutím možných důsledků (z aplikování Listiny) na jiný subjekt. Komu nejvíc záleží na ratifikaci Lisabonské smlouvy? Francii? Nebo Německu? Oba tyto státy jsou velké, a jejich závazek by zřejmě měl dostatečnou váhu.

Stačilo by tedy sjednat další mezinárodní smlouvu (třeba s Německem). A nemusela by být příliš dlouhá:

  1. Při vědomí úsilí o blížší evropskou integraci a zájmu Spolkové republiky Německo na co nejdřívější ratifikaci Lisabonské smlouvy se Česká republika a Spolková republika Německo rozhodly uzavřít tuto mezinárodní smlouvu.
  2. Spolková republika Německo se zavazuje bezodkladně uhradit České republice veškeré škody a další náklady včetně příslušenství vzniklé České republice v přímém či nepřímém důsledku aplikace Charty práv EU.
  3. Česká republika se zavazuje spolu s ratifikací této smlouvy prezidentem ratifikovat také tzv. Lisabonskou smlouvu.
  4. Proces ratifikace této mezinárodní smlouvy nejdříve završí Spolková republika Německo.

Jen mám takový pocit, že by se to Německu moc nelíbilo. Na druhou stranu, odhodlání uzavřít a ratifikovat takovou mezinárodní smlouvu by mohlo ukázat, jak je pro Německo důležitá.

Karel Zvára, 2017 - RSS