Karel Zvára
oficiální osobní stránky

Sluneční elektrárny, řepka, a (nejen) ruské obilí

pátek, 13. srpen 2010 8:43

V posledních letech jde společnost zdánlivě od extrému k extrému. Nejdřív je sluneční a větrná energie podporována, nyní zatracována. Jediné v čem se situace nemění je silový přístup státu k její výrobě a využívání. Stát (i EU) se do výroby a distribuce energií stále (a čím dál více) plete. Ale proč?

Důvodem, pro který jsem napsal tento článek, je snaha upozornit na skutečnost, že samotný postoj k jakékoliv lidské činnosti nemusí být tím nejdůležitějším. Za mnohem důležitější považuji samotnou skutečnost, zda se do svobodné snahy o úspěch plete státní orgán či nikoliv. Státním orgánem míním i Evropskou unii i když nadřazenost práva EU (zejména sekundárního a terciárního) českému právu vzhledem k občanům ČR neuznávám. Jsem totiž toho názoru, že mezinárodní závazek státního subjektu nemůže automaticky stanovovat povinnosti (v případě EU dokonce v bianko formě) jeho občanům.

V nedávno minulých letech jsme byli svědky boomu veřejné podpory výroby tzv. "obnovitelné energie". Předpisem, který veřejnou podporu výrobě elektřiny nařídil, byl zákon 180/2005 Sb (4. volební období, sněmovní tisk 529). Je asi zajímavé poukázat na skutečnost, že prezident zákon nepodepsal (ale ani nevrátil sněmovně), a že zákon ve 3. čtení podpořili poslanci ČSSD, KDU-ČSL (včetně Miroslava Kalouska), KSČM i US-DEU; proti zákonu hlasovali poslanci ODS. Problém tohoto zákona vidím právě v té veřejné podpoře. Veřejná podpora totiž v tomto případě znamená, že každý odběratel proudu nuceně hradí i příspěvek na dotace výrobcům "obnovitelné energie". Taková obnovitelná energie je tedy mnohem dražší a neprsazuje se přirozeným způsobem. Všichni odběratelé energií jsou přitom nuceni kupovat si něco o co nestojí. Aby bylo jasno, nemám nic proti sluneční energii ani proti větrníkům jako takovým. Jsem jen přesvědčen, že nucená podpora (ano, nucená, každý z nás to platí ať chce nebo ne) deformuje trh. Sluneční elektrárny totiž stojí na polích, které by jinak vlastníci mohli využít například pro pěstování obilí, brambor nebo třeba pro chov vepřů.

Současné tendence zakazovat sluneční elektrárny ("Sluneční elektrárny na poli jsou zvěrstvo, zakážeme je", Aktuálně.cz) mohou potom vypadat jako ústup od veřejné podpory. Tak tomu však není. Jde opět o regulaci omezující vlastnická práva. První regulace (veřejná podpora "obnovitelných zdrojů elektřiny") měla za důsledek konfiskaci části majetku odběratelů proudu (co jiného je násilné - nedobrovolné - odebrání majetku - ať peněz nebo věcí - třeba ve formě "příspěvku na obnovitelné zdroje"?). Druhá regulace (zákaz "solárních polí") zase znemožňuje vlastníkovi využít jeho majetek tak jak by sám chtěl (třeba by to i v současné situaci bylo pro některé pozemky nejvýhodnější - dokáži si to představit například na velmi strmých jižně orientovaných stráních).

Další ukázkou pokřivení trhu regulací je povnný podíl přimíchávaných "biosložek" do paliv (MEŘO u nafty, ethanol u benzínu). Docela chápu ty, kteří se výrobě těchto vynuceně žádaných komodit věnují. Usilují o vlastní úspěch a právě to usilování o úspěch je hnacím motorem nejen kapitalismu, ale celé lidské společnosti. Čím jiným je snaha o založení rodiny, o získání lepšího postavení ve společnosti či o získání majetku? Lidé jsou takoví z přirozenosti a nezbývá než tento fakt přijmout.

Povinný podíl biopaliv v palivech generuje poptávku po biosložkách. Pokřivuje trh, neboť v důsledku znamená, že bez biosložek nemohou fungovat běžné benzinové a naftové motory (aby bylo možné benzin a naftu u čerpací stanice prodat, musí obsahovat biopaliva v určeném množství). Stejně jako "solární pole", řepka i obilniny (mezi ně patří i kukuřice) na výrobu biopaliv, i další zemědělské produkty (nejen obilniny, ale i např. chov skotu) potřebují půdu. Vzájemně si tak konkurují, a to na trhu se vzácným statkem. Země totiž není nafukovací a tak je půdy jen omezené množství.

Povinně podporovaná solární pole i povinně podporované pěstování plodin na biopaliva tak konkurují klasické zemědělské produkci. Automaticky tak zdražují potraviny, a to jak z důvodu zdražování paliv (o biopaliva "vylepšené" benzín a nafta jsou dražší) tak z důvodu zdražování samotných potravin (využití půdy je dražší kvůli poptávce po biopalivech a půdě pro solární elektrárny; suroviny, polotovary i výrobky je navíc zapotřebí převážet a v konečné ceně je tak zahrnuta i zvýšena cena za paliva spotřebovaná při přepravě).

Sami si tak platíme vyšší životní náklady (především cena potravin). Zákazem výstavby solárních elektráren zase možná potlačíme technologii, která by nám mohla dávat levnou a ze vzdálené termojaderné reakce (na Slunci) získanou elektřinu.

Rusko nedávno zakázalo vývoz obilí ("Ruské požáry zdražují obilí, i Česku hrozí růst cen jídla", iDnes). Hrozí nám zvýšení cen potravin z důvodu menší dostupnosti obilovin. Sami si přitom platíme (!) využívání zemědělské půdy pro jiné účely než pro potravinářské (ať již pro zpracování na potraviny či na píci). Za drahé potraviny tak můžeme nadávat leda tak sami sobě.

Biopaliva nebo solární elektrárny mohou být užitečné, musejí se však prosadit ve skutečné tržní soutěži. Jen tak z nich můžeme mít skutečný užitek.

Nedovolujme proto jiným, aby vymýšleli a stanovovali co je pro nás dobré. Umožněme všem, kteří se snaží uspět, aby přicházeli se svými produkty a soutěžili o přízeň zákazníků.

Státe i EU, nechte nás být.

Článek vyšel 13. srpna 2010 na blogu iDNES.cz

Karel Zvára, 2017 - RSS