Karel Zvára
oficiální osobní stránky

Fízlování - Velký bratr se dívá

čtvrtek, 30. duben 2015 6:10

V posledních dnech rozvířily vody českých zpravodajských portálů návrhy na další sledování, konkrétně na sledování příchodů a odchodů dětí čipovými kartami, na elektronické žákovské knížky či na povinný eCall do aut, který údajně chtějí europoslanci. (já ovšem znám jednoho, který to nechce) Chci v tomto článku tyto návrhy propojit s dalšími sledovacími aktivitami, se kterými stát nedávno přišel a také připomenout rozdíl mezi nástrojem (který člověk může a nemusí použít) a všeobjímající povinností, které se nelze zbavit. Je to vlastně jako rozdíl mezi telefonem s Androidem a povinnou štěnicí v těle či v autě.

Velký bratr

Předem chci připomenout román George Orwella 1984, který byl alespoň dvakrát zfilmován. Mojí oblibenou verzí je ta, která byla natočena v roce 1984 v Londýně - tedy v místě, kde se děj odehrává. Na internetu jsem bohužel našel jen verzi z roku 1956. 1984 pojednává o společnosti, ve které jsou lidé plně sledováni, a to i doma, ovládáni a manipulováni, aby plně věřili čemukoliv, co jim Strana řekne. Ti, kteří tomu hned nepodlehnou, jsou "převychováni" pomocí mučení. Právě všeobjímající sledování obrazovkami s Velkým bratrem, před kterým není úniku.

Nejen čipy a eCall, ale také EET či daňová hlášení

Čipy ve školách a elektronické žákovské knížky, zvlášť pokud by byly propojené i mimo školy (a rodiče), povinné sledovací štěnice v nových autech nebo kamery rozpoznávající SPZ vozidel, v blízké budoucnosti možná i tváře - to vše dává cenné informace do rukou toho, kdo tyto nástroje ovládá. Nejde však jen o pohyb. Člověk je tvor společenský a dosahuje skvělých výsledků díky vzájemné dobrovolné a oboustranně výhodné spolupráci - tedy pomocí směny (obchodu). Již několik let musejí plátci DPH při obchodování v rámci EU hlásit objem obchodu včetně identifikace protistrany. Totéž bude nejspíš povinné od roku 2016 jako kontrolní hlášení DPH. Online elektronická evidence tržeb (EET), která bude informovat finanční správu o každé transakci ve chvíli, kdy proběhne, může být poslední kapkou pro úplné otevření informací o soukromých obchodních vztazích státu. Kdo je však tím státem? Jsou to úředníci, včetně zvolených politiků na úředních místech (např. ministři).

Kdokoliv může správně namítnout, že přece nejde o sledování, ale o efektivitu výběru daní. Já říkám, že ne. DPH jako koncept se dokáže "hlídat sám". Každý, kdo chce uplatnit daň na vstupu (tj. chce si ji nechat započítat/vrátit), musí přiřadit toto plnění na ekonomickou činnost, tedy v důsledku na daň na výstupu. Pokud existují organizované skupiny, které ze státu ždímou vratky na DPH, je problém v kontrolních mechanismech. Pokud nejde o případ rozdílné sazby DPH (např. základní sazba daně na vstupu a snížená sazba daně na výstupu), nemělo by se přece stávat, že by podnikající subjekt uplatňoval nadměrný odpočet DPH (a tedy žádal o peníze z DPH namísto, aby rozdíl mezi daní na výstupu a na vstupu platil finančnímu úřadu). Navíc je zde v jednom odvětví obvykle více podobně zaměřených firem. Finanční správa tedy snadno může udělat kontrolu jen u malého vzorku, tím zjistit, jaký je aktuální stav podobných firem a potom se při kontrolách zaměřit na firmy, které s výrazně od zjištěných obvyklých čísel (či spíše jejich poměrů) liší. Jde tedy o neschopnost nebo o sledování. O samotnou ochranu proti podvodníkům s DPH jen těžko.

Telefon s Androidem vs. povinná štěnice

Mám telefon s Androidem. Jsem sledován - nedal jsem si tu práci, abych mu zakázal sledovat moji polohu a posílat ji Googlu. Ani jsem nechtěl. S Googlem se o svoji polohu podělím o něco raději než s jinými, protože Google mi za tuto cenu dává protislužbu. Když někam jedu, online vidím, kde jsou fronty a mohu se jim vyhnout. Interaktivní mapa reaguje překvapivě rychle jak na vytvoření kolony, tak na její zánik. Kam se hrabe Národní informační dopravní centrum, které navíc musím platit, ač lepší službu získávám od Googlu. Nikdo mne však k dohodě s Googlem nenutil, snad kromě mé vlastní snahy o zajištění pohodlí a efektivity práce. Rozhodl jsem se sám. Pravda, Google mne k tomu skoro dovedl "za ručičku", protože "být sledován" je standardní nastavení a rovnou mi nabídl protihodnotu. Ale měl jsem možnost říci ne. Také jsem si nemusel telefon s Androidem vůbec kupovat. Mohl jsem si koupit nějaký low-end, který není ani trochu "chytrý".

S povinnou štěnicí je to jiné. Takovou štěnicí je i mobilní telefon samotný. Operátoři totiž poskytují veřejnou telekomunikační službu, mají na to speciální zákon a musejí vyhovět požadavkům soudů a vyšetřovacích orgánů, pokud tyto požadavky splní zákonné požadavky. Žádná možnost opt-outu, nikdo se tomu nevyhne. Když nebourám (a budu si společně s Danielem Landou říkat, že jsem vděčnej za tu šanci..), budu nakonec asi rád, že mi přijde na pomoc hasič nebo saniťák (a ne třeba finančák). Je to podobné jako služba, která má svoji cenu. Ovšem "koupit" si ji musím, na výběr nemám - takže nejde o obchod. Za to rozhodnutí nemohu nést odpovědnost, protože k žádnému rozhodnutí nemohlo ani dojít. Rozhodl někdo jiný, navíc bez odpovědnosti. Nebo jsou snad poslanci, kteří pro takové povinnosti hlasují, ochotni nést osobní majetkovou a trestní odpovědnost za všechny škody? Těžko. A proto by neměli o jiných rozhodovat.

Kamera jako nůž - jen nástroj

Je nůž dobrý nebo špatný? Asi jak kdy. Dá se použít na ukrojení krajíce chleba i na chladnokrevnou vraždu. Podobné je to i se sledovacími nástroji. Jsou to jen nástroje. Chcete si sledovat svůj dvorek? Proč ne, do toho přece nikomu nic není. Chcete si pro sebe uložit to, co stejně vidíte a máte Google Glass? Vaše věc. Máte vlastní pozemek třeba se sportovištěm? Klidně si tam kameru dejte, je to přece vaše území a nikdo tam chodit nemusí, pokud nechce a nesouhlasí s tím, že může být natočen. Jen dejte pozor, abyste neporušili svobodu jiných - třeba nekoukali na sousedovu zahradu.

Chcete poslat dítě do školy, které má vstup a čip a elektronickou žákovskou knížku? Pokud ještě není plnoleté, tak proč ne. Je to přece podobné jako zapisování příchodů na vrátnici (to bylo za našich časů) nebo žákovská knížka s povinným potvrzováním od rodičů. Čipy i informační systémy jsou užitečnéa pokud se takto se školou domluvíte a uzavřete smlouvu o vzdělávání, která to umožní, nikomu se jeho svoboda nekrátí. Smlouvu přece uzavře jen ten, kdo s ní souhlasí. Vstup na čipovou kartu a elektronický "index" (vedle toho papírového) jsem měl i já na vysoké škole. Pokud ale dítě do školy poslat musíte a škola takový systém bude muset mít, je situace jiná. V tu chvíli nejde o dobrovolný vztah. Je to podobný rozdíl jako mezi androidím telefonem (který to špehování aspoň přiznává a které dokonce - za cenu ztráty části pohodlí - můžete vypnout) a povinnou štěnicí.

Jak z toho ven?

Asi se už opakuji, ale napsat to musím. Uvolňujme agendy, které zajišťuje stát tak, aby si každý mohl vybrat, i když to třeba má svoji cenu. Nejdříve se od státního systému odpoutají ti, kterým ten státní systém nejvíc vadí. Ti také budou ochotni zaplatit za jiné zajištění svých potřeb nejvíc (opt-out pro ně má větší cenu). Jakmile se vytvoří trh, dá se celá původně státní agenda oddělit od státu. Stát tak zeštíhlí, daná činnost (třeba školství) se zefektivní a každý si na trhu lépe najde to, co mu vyhovuje. V tom školství někdo frontální výklad, jiný Montessori, další třeba jen domácí přípravu a zkoušky pro získání certifikátu o prokázaných znalostech či schopnostech. Trh ukáže, o co je zájem, a kdo a za jakých podmínek je schopný a ochotný to poskytnout. Na trhu totiž zjišťujeme, čím a jak moc dokážeme být ostatním užiteční. A naše přímé náklady (cenu, kterou ostatním platíme za jejich služby) by nám bohatě mělo kompenzovat snížení daní, které platíme, i když si to třeba neuvědomujeme. To, kromě zdravotního a sociálního pojištění, platí zejména o nepřímých daních - o DPH a spotřebních daních.

 

Karel Zvára, 2017 - RSS