Karel Zvára
oficiální osobní stránky
stanovisko sociální systém

Státní penzijní systém ničí rodinu

sobota, 6. červen 2015 17:15

Jedním z témat poslední doby a od "listopadu" již evergreenem je reforma penzijního systému. Otto von Bismarckem zavedený průběžný penzijní systém (pay-as-you-go) se dostává do deficitu. Mluví se o "nepříznivém demografickém vývoji" a o tom, jak situaci řešit. Český státní penzijní systém má totiž každý rok větší a větší deficit.

Tento článek píši jako doplněk k debatě v pořadu Politické spektrum, jíž jsem se zúčastnil spolu se zástupcem Pirátů a Zelených.

Nepříznivý demografický vývoj? Ale ne...

Lidé se dožívají vyššího věku, takže důchod čerpají déle. Státní důchodový systém musí více vydávat a bez dalších příjmů či zvyšování věku odchodu do důchodu se tak systém dostává do deficitu. V České republice jsou navíc zřetelné populační vlny zapříčiněné druhou světovou válkou a státními pobídkami v 70. letech (tzv. Husákovy děti, mezi něž také patřím). Proč ale lidé mají málo dětí, proč vůbec dochází k takovým výkyvům? Protože odpovědnost za zajištění ve stáří převzal od jednotlivců stát - právě těmi Bismarckovými reformami. Sám Otto von Bismarck přitom cílil nikoliv na penzisty, ale právě na mladé, aby je odradil od odcházení za lepší budoucností do USA, které byly zaslíbenou zemí příležitostí.

Současný demografický vývoj tedy nevznikl sám od sebe jen zvýšením životní úrovně, ale právě zavedením sociálního státu, který postupně ničí tradiční rodinnou soudržnost. Vliv přitom začal být prokazatelný už nedlouho po zavedení Bismarckových reforem před první světovou válkou, jak ukazuje odborný článek Pensions and Fertility: Back to the Roots.

Jak z toho ven?

Abychom zjistili, co s tím, musíme si nejprve uvědomit, o co jde. Bez toho, abychom si lhali do kapsy.

Důchod je dávka, "důchodové pojištění" je daň

Přiznat si tuto skutečnost může být pro mnoho lidí těžké. Celý život poctivě platí (jak z hrubé mzdy, tak prostřednictvím zaměstnavatele) zhruba třetinu hrubé mzdy a mají pochopitelný pocit, že jim stát ty peníze dluží. To možná platí po stránce morální, tedy ve smyslu plnění příslibu, ale tím to také končí.

Důchodové pojištění je daň, ne pojištění. Pojištění je totiž vztah mezi pojistitelem a pojistníkem, ve kterém se pojistitel zavazuje, že poskytne plnění v případě, že nastane škodní událost. Součástí principu pojištění je také to, že pojistnou smlouvu je možné neuzavřít. Pokud někdo pojištění potřebuje, musí najít partnera (pojišťovnu), který jej pojistí. A cena se tak stanovuje na trhu. Pojišťovna chce pojistné co nejvyšší, její klient zas co nejnižší. A tak vyhraje ten, kdo má nižší cenu, ale zároveň pověst a zajištění - tedy ten, kdo má v očích klienta důvěru ve splnění závazku. Daň je z principu povinná platba, za kterou nelze žádat žádné protiplnění. Každá "hra na pojištění" organizovaná státem je ve skutečnosti jen kombinace daně a politického závazku. Kdo by ale věřil státu, který po každých volbách (pochopitelně) mění pravidla? Zkušenosti s tím mají Slováci, Poláci, Maďaři i jiní.

Peníze, které každý odvádí na penzijním pojištění se nikde neukládají, ale rovnou se vyplácejí dnešním důchodcům. Jde tedy jen o obyčejné přerozdělování.

Z pravidel důchodového pojištění je také zřejmé, že jde jen o následně přerozdělenou daň. Jsou mezi námi lidé, u kterých je téměř jisté, že se nedožijí důchodového věku. Ale i člověk s nevyléčitelnou nemocí, která jej téměř jistě brzo skolí, musí - pokud pracuje - platit důchodové pojištění. Proč? Nemá důvod se pojišťovat proti "škodní události" (dožití), která může nastat jen zázrakem. Je to jako kdyby se pojišťoval pro případ dožití 300 let.

Životní cesta

Život každého začíná a také končí. Pokud jej člověk prožije plný, má jeho život typicky několik fází. V dětství se o něj starají rodiče či jiní pěstouni a podporují jej, dokud se o sebe není schopen postarat sám.

V mládí pomýšlí na založení rodiny. Platí často hypotéku, aby jeho rodina měla kde bydlet, vychovává děti. Až do čtyřicátého až padesátého roku života vlastně pořád investuje do svého potomstva, pokud potomstvo má. A potom už má dost málo času na to, aby myslel na zadní kolečka. Nejen proto, že se stářím sice přibývají zkušenosti, ale také ubývají síly. A konečně dobíhá splácení hypotéky.

Pokud děti nemá, může mít více volných prostředků. Hypotéku splatí rychleji, může investovat do dluhopisů, akcií, do nemovitostí, které třeba pronajímá, nebo jinak. Kterýmkoliv z těchto způsobů se každý může pokusit zajistit na stáří. Nemusí to vyjít vždy, ale státní penze také není jistá.

Státní důchodový systém nedává nikomu volbu. Návrhy důchodové komise se jen snaží upravit státní důchodový systém tak, aby zohlednila rozdíly mezi takovými lidmi. Jenomže ať v ní budou sedět sebechytřejší lidé, nikdy nemohou postihnout všechny rozdíly v potřebách jednotlivců. Zohlednění sazby důchodové daně podle počtu vychovávaných dětí zase nepostihne příspěvek těchto dětí k zajištění rodičů - není přece jasné, zda ty děti budou pracovat a odvádět budoucí důchodové pojištění, nebo zda z nich budou třeba kriminálníci, kteří nejen, že neodvedou pojištění, ale navíc budou ubytováni v zamřížovaných erárních ubytovnách.

Řešení

Řešením je zmenšení rozsahu státního důchodového systému a podle mého soukromého názoru jeho splynutí se základní a jedinou státní sociální sítí - systémem negativní daně. Ať si každý zvolí, jak se zajistí na stáří nebo pro případ invalidity. Zda uzavře komerční pojištění, zda se "pojistí" dobře vychovanými dětmi či zda nastřádá majetek, ze kterého bude čerpat, až nebude schopen pracovat.

Nikdo nemá umírat hladem

Nenavrhuji nic, co by mělo ústit ve stav, kdy by staří lidé umírali hlady nebo mrazem v zimním období. Odmítám však podporovat systém, který úplně likviduje základní motivaci postarat se o sebe a své bližní. Nechť tedy malý státní průběžný systém splyne se záchrannou sociální sítí. Takový systém však nesmí nikomu zajišťovat pohodlný život na účet ostatních. Snížení daní (včetně důchodového pojištění - jedné z největších daní) umožní každému ušetřenou část investovat po svém.

Úlohou státu nemá být vychovávat své občany či je "motivovat" k nějakému způsobu života.

Karel Zvára, 2017 - RSS