Karel Zvára
oficiální osobní stránky
imigrační vlna zamyšlení Evropská unie

Stojíme na rozcestí

pondělí, 20. červenec 2015 7:00

Dluhová i uprchlická krize jsou symptomy stejného problému. Je nutné vyjednat výjimku z povinnosti zavést v ČR euro. Domnívám se, že by ČR měla vystoupit z Evropské unie i  Schengenského prostoru. Musíme si vybrat, zda se začleníme do nového Evropského Svazu Socialistických Republik (a spadneme do stejného průšvihu, jakým byly SSSR a RVHP), který námi bude vláčet, kam se jeho vládcům zamane nebo zůstaneme svobodní a s odpovědností za svoji budoucnost.

Poslední měsíce jsou bohaté na události. Do zemí Evropské unie (a nejen do nich) míří vlny lidí - nejen uprchlíků prchajících z válečných zón na Ukrajině, na Blízkém východě i na severu Afriky, ale zřejmě také lidí, kteří jdou za lepším životem - a co je horší, za sociálními dávkami. Španělsko a Portugalsko "vystoupily" ze záchranných programů, což ale znamená, že jen už čerpají další půjčky. Co z toho, že z těch již poskytnutých skoro nic nesplatily. Řecko vypadá, že neví co chce, to ostatně platí i pro některé české představitele, kteří mění názor na přijatelnost záruk za nové řecké půjčky jako ponožky.

Stojíme na rozcestí. Protože krize dluhová a krize uprchlická mají mnoho společného. V obou případech jde o důsledky snahy o centrální řízení něčeho, co bez potlačení místní identity centrálně řídit nelze.

V případě uprchlické krize jde o Schengenský prostor. Myšlenka "bezbariérového provozu" mezi členskými státy je hezká a příjemná. Ty tam jsou fronty v Železné Rudě a na Rozvadově. Ale máme tu celní kontroly kdykoliv a kdekoliv, už ne jen v bezprostřední blízkosti hranic. A stejně jako mohou lidé z České republiky jezdit bez hraničních kontrol "ven", mohou lidé "zvenku" jezdit bez hraničních kontrol do České republiky. K čemu je Schengenský informační systém, když nejen Řekové, ale ani Němci nezvládají imigrantům brát otisky prstů.

V případě dluhové krize jde o postupně provedené postavení pravidel EU na hlavu. Přes zákaz financovat společnými prostředky špatně hospodařící státy vznikl EFSMEFSF a následně Evropský stabilizační mechanismus - ESM ("smlouva dluhů", projednávání v Poslanecké sněmovně). Změnou Smlouvy o fungování Evropské unie byl ESM legalizován. Za "exit" z programu se uznačuje stav, kdy příslušné státy načerpají desítky miliard euro a hlásí, že "zatím stačí". Přitom zatím vrátily jen část (Španělsko) nebo zatím ještě vůbec nic (Portugalsko).

Současná situace budí zdání krize. A během krize se, jak je dobře známo, dobře protlačují i jinak nepopulární opatření. V Evropské unii tomu není jinak. Vstupovali jsme do společenství suverénních zemí. Od roku 2010 (Lisabonská smlouva) je tato suverenita již sdílená (neplést s Brežněvovou doktrínou omezené suverenity, i když jde vlastně o totéž) a musíme se bránit nejen proti drobným euronesmyslům, ale i proti zavádění stejnosti v celé EU. Francouzský prezident Francois Hollande tomu dodal váhu, když začal hlasitě volat po jedné "evropské vládě" - zatím pro členy eurozóny. Francie je, společně s Německem, tradičním jádrem Evropské unie. Nelze proto jeho slova brát na lehkou váhu. Opravdu čeští voliči v referendu o vstupu ČR do EU hlasovali o tom, že až jednou ČR vstoupí do eurozóny, ztratí i vlastní rozhodovací pravomoci?

První cesta vede k jednotné vládě, k jednotné měně, k jednotným pravidlům, jednotnému přerozdělování a ztrátě identity. Do takového nového Svazu Evropských Socialistických Republik, který dluhovou krizi "vyřeší" vnitřním přerozdělováním a otevřené hranice policejním dohledem na každém kroku. Komu je aspoň tolik, co mně, jistě ví, o čem píši. Plánovací komise s určováním čeho a kolik se bude vyrábět - to už zčásti máme - je to systém eurodotací. Policejní stát se prosazuje nejen v eurozóně - třeba takové Spojené Království začíná být věrným obrazem Oceanie, jak si ji před 70 roky představoval George Orwell. S kontrolními hlášeními a EET už bude stát mnohem mocněji kontrolovat obchodní vztahy, než se mu kdy "za totáče" zdálo. A především - stejnost, nemožnost dělat něco jinak. Absence konkurence vede do pekel, protože nikdo nemůže přijít s lepším produktem, lepší myšlenkou. A s chybami je to podobné. Jak poznat chybu, když to nikdo jinak nedělá?

První cesta se zdá jednodušší. Rozhodování a odpovědnost bolí. Když v Bruselu udělají špatnou politiku - daňovou, imigrační, jakoukoliv - budeme si moci zanadávat na papaláše v Bruselu. Ale poneseme důsledky.

Druhá cesta vede k samostatnosti, svobodě a odpovědnosti za vlastní budoucnost. Myslím si, že máme poslední možnost. Jen se bojím, jestli jsme schopni ji vůbec využít. Někteří ministři se sice občas postaví vůči EU "na zadní", ovšem zdá se, že jim vždy rychle spadne hřebínek. A tak tedy jejich rozhodování možná bude jen záležitostí ceny. Přitom ta jejich hlavní cena by měla být politická. Nevejít do nového SSSR je možné. To, že jsme se úspěšně vymanili z moci Moskvy, přece neznamená, že nutně musíme žít v područí vládců z nějaké jiné metropole.

Tato druhá cesta obsahuje kroky, které je nutné učinit. Vymanit se z povinnosti zavést euro. Nejspíš opustit Schengenský prostor. A nejlépe úplně vystoupit z Evropské unie. A navázat všestranně výhodnou obchodní spoluprací založenou na dvoustranných vztazích. EFTA (ESVO) k tomu dává dobrý základ. Druhá cesta dává možnost dělat chyby. Pokud na ně dojde - dobré bude, že je bude možné ve srovnání s jinými zeměmi rozpoznat. A napravit.

Já volím druhou cestu. Tu ke znovunabytí samostatnosti. Cestu, která nás nevtáhne do dalších dluhových pastí a programů lákání hladových krků na bezpracný život. První cesta totiž vede do otroctví policejního státu a (nejen) plánovacích komisí. Vymanit se z něj bude těžké a drahé. Platit to za nás budou - jak jinak - naše děti.

Podobnou volbu činí v životě každý z nás. Někdo se slepě spoléhá na cizí pomoc a volí první možnost. Jiný ví, že nejbližší pomocná ruka je k nalezení na konci vlastní paže a se svobodou přebírá za svůj život odpovědnost.

Karel Zvára, 2017 - RSS