Karel Zvára
oficiální osobní stránky
veřejné finance

Dobré místo k životu

středa, 16. prosinec 2015 16:35

Asi každý by chtěl žít tam, kde má soukromí respektující a přitom přátelské sousedy. Tam, kde mu nikdo nehází klacky pod nohy a kde má společně s ostatními k dispozici to, co k dobrému životu podle něj patří.

K dobrému životu patří zejména infrastruktura - tedy to, co každý z nás používá ať chce nebo nechce. Cesty, silnice, veřejné osvětlení, možná kanalizace nebo místní šerif. Jistě, vše z toho lze zařídit i úplně soukromě, ale taková společnost je z dnešního pohledu těžko představitelná. Veřejný prostor je součástí naší kultury už velmi dlouho.

Poslanecká sněmovna dnes projednává zákon o rozpočtovém určení daní. Tento zákon přerozděluje daně vybrané na úrovni státu do státního rozpočtu, do rozpočtů krajů a do rozpočtů obcí. Československo a následně také Česká republika převzaly Rakousko-Uherský systém dvojkolejnosti, kdy na místní úrovni vykonává správu jak samospráva, tak stát - obvykle prostřednictvím úřadů samosprávy a za tu práci platí.

Za Rakouska-Uherska a za vlády jedné strany byla samospráva de facto jen prodlouženou rukou správy státní. Po reformě veřejné správy je však samospráva skutečně samostatná a to především v utrácení daňových prostředků. V jejich získávání moc ne, protože místní podmínky na ně mají zpravidla jen malý vliv. Ale přeci jen aspoň trochu. Rozpočtové určení daní dnes z daňových výnosů zohledňuje především daň z příjmů fyzických osob. 30 % z ní dostává samospráva přímo, takže je v zájmu obce, aby v ní měli trvalý pobyt dobře vydělávající lidé. To by ale podle návrhu Senátu, který zákon vrátil Poslanecké sněmovně, mělo skončit. Senát navrhuje zrušit bod, podle kterého obce získávají právě těch 30 % ze záloh na daň z příjmů fyzických osob od svých vlastních občanů.

Na průběh projednávání se můžete podívat na webu Poslanecké sněmovny nebo na webu Senátu.

Proč píši tento článek? Mám z toho nedobrý pocit. To proto, že pokud projde pozměňovací návrh Senátu, dojde k dalšímu ořezání individuálnosti obcí. Obce se opět stanou víc součástí státní vrchnosti než skutečnou samosprávou.

Mně se financování samosprávy pomocí rozpočtového určení daní moc nelíbí. Vede to na snahu o spravedlnost, kde na jedné straně je "větší dotace na hlavu" a na druhé straně "větší servis" ze strany větších sídel (třeba Praha dává do své městské hromadné dopravy přes deset miliard Kč ročně a přitom ji používají i ti, kteří v Praze nebydlí, ale jen pracují). Tato snaha o spravedlnost pokračuje ve zvýhodňování "vyloučených lokalit" podobně jako ve zvýhodňování lidí, kteří při svém narození nebo výchově neměli takové štěstí jako ostatní.

Připusťme, že jsme každý jiný. Že jsme se každý narodili s jinými geny, s jinými předpoklady, někdo do bohaté rodiny a jiný zase s uměleckým talentem. Podobné je to i se samosprávou. Velké město má jiné podmínky než malé a od jiných center vzdálené. Ale třeba tam je hezká příroda nebo místní vystačí s mikrobusy a město tak nemusí investovat velké peníze do metra a tramvají. Někdo žije raději ve velkém městě a platí velké daně, jiný zas v zapadákově, ale platí mnohem menší daně. Jednotný daňový systém v důsledku neumožňuje obcím soutěžit o "kvalitu za rozumnou cenu" - ať už jde o bydlení, malé podnikání či velký průmysl.

Dnešní samosprávu drží s utrácením na uzdě jen výše přerozdělených daní od státu, dotace z veřejných zdrojů a ochota finančního trhu půjčit jim další peníze. Zvýhodňuje města, která si dokáží prosadit svou v parlamentu podobně jako velké na stát navázané podnikatele, kteří si prostřednictvím zákonů zajišťují zisk. Daňová autonomie by pomocí soutěže nutila samosprávu být úsporná a přitom zajistit dobré místo k životu. Jedině soutěž vede k dobrým výsledkům a přitom se každý stará jen o to, aby se sám měl co nejlépe. Mnohými zatracovaná neviditelná ruka trhu se nejlépe postará o efektivní řešení.

Zrušení přímé vazby mezi obcí a tím, jak vydělávají její obyvatelé, vrací obce a kraje zpět do režimu Rakousko-Uherska a především komunistického československa. Do režimu, ve kterém byly obce a kraje jen jednotky státu a podřízenými institucemi šéfů státu. To se mi nelíbí. Byl bych velmi nerad, kdybychom se takového přerozdělování dočkali na úrovni osobní (to už tu skoro bylo - vzpomeňte na "každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb") nebo na úrovni mezinárodní (třeba v podobě pokračování v daňové harmonizaci v EU). Bez soutěže zbudou jen plánovači a ti ostatní, kterým plánovači naplánují život.

Karel Zvára, 2017 - RSS