Karel Zvára
oficiální osobní stránky
demokracie glosa Evropská unie

Demokracie jen když se hodí?

pondělí, 27. červen 2016 22:20

Dva dny poté, kdy se Britové rozhodli pro #brexit, zaznívá zpochybňování referenda. Ne technické, ale principiální. V absurditách nejspíš "zvítězila" titulka sobotního vydání MF DNES s velkým nápisem "Evropské 11. září". Skotská vláda uvažuje o odtržení od Spojeného království a znovupřipojení se k Evropské unii. Londýn - srdce Anglie - hlasoval jinak než zbytek jižní části Albionu. I z něj se ozývají hlasy požadující odtržení Londýna od Anglie a návrat do Evropské unie.

Historie referend v Evropské unii

Historie jasně ukazuje, že vládci Evropské unie si referend příliš neváží. Tedy aspoň tehdy, pokud se jim nelíbí výsledek. Ve vztahu k Evropské unii se v evropských zemích konala řada referend. V několika případech se referendum opakovalo, ovšem zpravidla se změnou podmínek. Myslím si, že není důvod ostře protestovat proti druhému pokusu o schválení, pokud došlo k významné změně situace (např. k ústupkům).

Jedním z těchto případů byla referenda v Dánsku v letech 1992 a 1993. Prvním referendem Dánové odmítli Maastrichtskou smlouvu. Po ústupcích (opt-outech) mimo jiné z povinnosti zavést euro již Dánové Maastrichtskou smlouvu schválili. Druhým případem bylo opakované referendum v Irsku v letech 2001 a 2002. Šlo o schválení Smlouvy z Nice. Irové byli například vyčlenění ze společné obranné politiky a schválení smlouvy z Nice prošlo v druhém hlasování. Třetím takovým případem bylo - opět v Irsku - opakované referendum o Lisabonské smlouvě v letech 2008 a 2009. Byť ústupky Irsku nebyly velké, šlo o změnu podmínek. Za povšimnutí stojí to, že pro schválení v opakovaném referendu bylo zapotřebí slevit z integrace/centralizace.

Potom je zde řada referend, na jejichž výsledek se národní i evropské "elity" prostě a jednoduše vykašlaly. Začněme "Ústavou pro Evropu". Tu v referendech v roce 2005 odmítli Francouzi i Nizozemci. Další referenda se již nekonala. Žádná Ústava pro Evropu neprošla, tak proč říkám, že názor občanů byl ignorován? Protože Ústava pro Evropu byla téměř celá přepsána do Lisabonské smlouvy. A o Lisabonské smlouvě se v referendu hlasovalo jen v Irsku. A tam nadvakrát, jak už jsem napsal. Ve Francii, Nizozemsku i všech jiných členských státech o jejím přijetí už nerozhodovalo lidové hlasování. Vládnoucí "elity" těchto zemí tím obyvatelům svých zemí dali jasně najevo, že jejich názorem pohrdají, že jim nevěří, nebo že se bojí neschválení. Nemohou se proto divit, když obyvatelé zemí, kterých se tyto "elity" neptají na názor, postupně ztrácejí důvěru v Evropskou unii a integrační proces vůbec. Bylo to vidět i u nás. Přesto, že jsme do Evropské unie vstupovali na základě referenda, významná změna byla provedena už jen ústavní většinou obou komor parlamentu. Přitom není vůbec jasné, zda by vstup byl schválen, pokud by Česká republika vstupovala do Evropské unie "po Lisabonské smlouvě". Za zmínku stojí i změna čl. 136 Smlouvy o fungování Evropské unie - ta totiž také představovala principiální změnu. Od Evropské unie, která si sama zakázala financovat fiskální průšvihy členských států k Evropské unii, která si pro řešení fiskálních průšvihů členských států vybudovala zvláštní mechanismus. (Evropský stabilizační mechanismus, který Svobodní silně kritizovali).

Zajímavá situace nastala v Řecku. Řekové v referendu v červenci 2015 jasnou většinou (61 %) odmítli podmínky "záchrany" ze strany Evropské unie. Nedlouho poté vláda přijala podmínky, které byly pro Řecko ještě méně výhodné. Nelze se proto divit, že členství v Evropské unii má snad nejmenší podporu právě v Řecku.

Je tedy referendum "svaté"?

Ne. Je to jen nástroj, nic jiného. Respekt k výsledku by měl vycházet z toho, že se na způsobu řešení referendem obě názorové strany domluvily a tedy jsou připravené akceptovat jeho výsledek. I když se jim nelíbí. Nahradit dříve dohodnuté referendum jinou formou schválení považuji za neúctu k vlastním občanům i dříve nastaveným pravidlům.

Protože si někteří lidé stále myslí, že Svobodní mají referenda za svátost, rovnou odkazuji na příslušnou část často pokládaných otázek (FAQ). Jak v odkazu vidíte, podporujeme dva druhy referend a další dva druhy nepodporujeme. A uvádíme proč.

Nyní k referendu ve Spojeném království. Tam to s referendy funguje tak, že se o kampaň na každé názorové straně v soutěži utkají uchazeči o propagaci jejich názoru. U referenda o vystoupení Spojeného království z Evropské unie vyhrála kampaň VoteLeave blízká konzervativním EU-skeptickým poslancům, například Danielu Hannanovi. Druhá skupina (blízká Nigelu Farageovi) Grassroots Out v soutěži neuspěla. VoteLeave tak získala 600 tisíc liber z veřejných zdrojů a získala svolení utratit až 7 milionů liber - to je důležité, protože výdaje na kampaně jsou ve Spojeném království omezené zákonem. Proč to píši? Protože považuji za nefér připisovat Nigelu Farageovi výrok o 350 milionech liber týdně, které by měly jít na veřejné zdravotnictví (systém NHS) namísto do rozpočtu EU. Nigel Farage totiž nebyl součástí kampaně VoteLeave.

Kdo má tedy rozhodovat?

Pomohu si slovem, které lze najít hned na začátku Smlouvy o Evropské unii. Jde o subsidiaritu, tedy o uplatňování principu subsidiarity. Jde o opak centralismu, o pravidlo, že o všem se má rozhodovat na co nejnižší úrovni. Celá "ever closer union" ("stále těsnější unie" - pokračující integrace/centralizace EU) je v principiálním rozporu s touto zásadou.

Například samotné zavádění eura v hospodářsky nehomogenním prostředí není udržitelné bez masivních dotací. Přitom vlády jsou ve výdajích ještě částečně nezávislé a tak (typicky "jižní") vlády, které byly dříve zvyklé žít ze schodkových rozpočtů a kompenzovat je depreciací měny, jsou nuceny přijímat zahraniční "půjčky", které v lepším případě splácejí novými půjčkami, v horším případě dochází k odkladu splátek (např. Portugalské úvěry z EFSF). Přitom podmínky jsou v různých státech Evropské unie různé. Snaha o standardizaci pravidel veřejných rozpočtů je vynucenou centralizací. Použití principu subsidiarity by mělo znamenat zrušení společné měny na nehomogenním území. Stejné je to i s regulacemi. Někde mohou mít raději levné edisonovy žárovky (třeba tam, kde je celoročně zima - žárovky jsou vlastně především topidly), jinde zas chladné LEDky. Regulace výkonu a technologie žárovek by tedy příslušela - pokud vůbec někomu - nějaké nižší úrovni.

Napsal jsem "pokud vůbec někomu". Podívejme se na aktuální situaci do Spojeného království. Nespokojení příznivci "Remain" (zůstat v EU) píší petice. Činitelé vlády Skotska mluví o novém referendu o odtržení od Spojeného království. Zaslechl jsem i zvěsti o možném odtržení Londýna od Anglie. Co za tím vězí?

Samozřejmě to, že někdo by raději v EU zůstal a někdo zase ne. Příznivcům setrvání nevyhovuje stav, kdy Spojené království nebude v EU a příznivcům vystoupení zase stav, kdy by Spojené království bylo součástí EU. Přitom třeba u nás na úrovni národního státu žádné velké separatistické tendence nejsou (po rozdělení federace k 1.1.1993). Proč? Protože změna aktuálního stavu vyžaduje sílu. Velkou nespokojenost. Byť uspořádání České republiky není úplně svobodné podle teorií libertariánským myslitelů, nikdo nebere do rukou zbraně a nebojuje na odtržení Horní-Dolní od okresu, kraje a republiky. Nemá k tomu dost dobrý důvod a tedy motiv a schopnost vyvolat sílu potřebnou pro odtržení.

V případě Evropské unie se ukazuje, že masa nespokojených je značná. Ve Spojeném království stačila k rozhodnutí o vystoupení. Pokud by dnes bylo podobné referendum vypsáno v Řecku, v České republice, možná v Itálii, Německu či Francii, držitelé "EU-otěží" by asi měli těžké spaní. Protože Řekové by vystoupili téměř jistě, obyvatelé České republiky asi také a s Itálií a Německem to je také na vážkách.

Kudy z toho ven?

V roce 2009 jsem napsal stručný článek: Chci odluku státu a církví, všech církví. Po proběhlých zhruba sedmi letech bych na něm neměnil ani čárku. Principem je přenesení rozhodování na tu úplně nejnižší úroveň - na jednotlivce. To je princip subsidiarity dovedený k úplnosti.

Je ale těžké si to představit v situaci, kdy jsme v existující složité společnosti. Ve společnosti s legálními platidly (státy či např. ECB vydávanými měnami), členstvími v mnoha organizacích, haldami mezinárodních smluv, vlastní (i "evropskou") legislativou a mnoha judikáty. Společnost, kterou si nedokážeme představit bez všudypřítomného veřejného prostoru (drtivá většina silnic a chodníků), bez obcí či krajem zajištěné veřejné dopravy, bez veřejného svozu a zpracování odpadu. Dnešní společnost má ale mnoho dalších věcí, bez kterých si život dokážeme představit docela snadno. Třeba bez koncesionářských poplatků pro "veřejnoprávní média" (když dnes už vysílají digitálně a ani technicky tak není problém "dodávat" svůj obsah jen předplatitelům). Nebo bez povinného nákupu methylesteru řepkového oleje (MEŘO) při nákupu nafty. Nebo bez dotování soukromých podniků za peníze jiných soukromých podniků.

Vraťme věcem jejich cenu. Pokud někdo chce svítit 100W žárovkou, pozná to na svém účtu za elektřinu. Pokud někdo kouří dvacítku cigaret denně, nejspíš by to měl pocítit na účtu od doktora nebo zdravotní pojišťovny, pokud po ní bude chtít hradit léčbu CHOPN nebo rakoviny plic.

Můžeme začít opt-outem. Oddělujme agendy od státu do samofinancovaných organizací. Příslušná část daňové zátěže tak "odpadne" ve prospěch příspěvků takové organizaci. A kdo v ní nebude chtít, tak z ní prostě vystoupí. Pokud například vystoupí z klubu koncesionářů České televize, bude ochuzen o její zpravodajství a další pořady - a jistě toho bude těžce litovat. Ale má to být jeho rozhodnutí. Protože kdo platí, ten rozhoduje. Nebo ne?

 

Karel Zvára, 2017 - RSS