Karel Zvára
oficiální osobní stránky

Daně

Shrnutí

Daně v České republice

Daň je zákonem určená (předepsaná) platba do rozpočtu autority, aspoň tak to píše Wikipedie. Její platba je nedobrovolná-vynutitelná-povinná, odvedení je nenávratné a je také neekvivalentní, což znamená, že za odvedení daně nelze očekávat žádné protiplnění. Myslím si, že definice ve Wikipedii je vcelku trefná.

Současný český systém je postaven na centrálních státních daních, z nichž se provádějí úhrady jak směrem do Evropské unie (klíčem je kombinace vybrané DPH a výše HDP), tak jsou přerozdělovány do rozpočtů samospráv. První obrázek ukazuje rozložení daňových příjmů státu. Není zahrnuta největší skutečná daň - sociální pojištění a další velká daň - zdravotní pojištění (které namísto státu vybírají zdravotní pojišťovny). Druhý obrázek ukazuje rozložení mezi daněmi (které se tak nazývají), sociálním pojištění a zdravotním pojištěním (od něj jsou odečtené platby za státní pojištěnce, neboť ty jsou již zahrnuté v jiných daňových příjmech státu). Přesto, že zdravotní pojišťovny vybírají a přerozdělují zdravotní pojišťovny, i to považuji za daňový výnos státu. Čísla jsou jen odhady založené především na údajích ze státního závěrečného účtu za rok 2013.

 V roce 2009 jsem na svůj blog napsal článek Chci odluku státu a církví - všech církví. V něm jsem nastínil, že podle mého názoru lze většinu společných záležitostí zorganizovat soukromě a bez státního násilí, tj. jinak než z daní.

Vysoké zdanění a velká míra státních regulací má vedle zdaňování samotného i jinou nepříjemnou stránku: pokřivení tržního prostředí. Kvůli těmto regulacím a daním vlastně nikdo už neví, kolik co skutečně stojí, resp. kolik by to stálo, pokud by tyto regulace a daně nebyly. Ceny v prostředí s  daněmi pro přerozdělování a silnými regulacemi nutní jedny financovat něco, co financovat nechtějí. Například automobilisty ethanol a methylester řepkového oleje (MEŘO - biopaliva); oni přitom chtějí jen benzín či naftu.

Tak tedy, jak na to?

Jsem zastáncem postupných změn, ne okamžitých revolucí. Revoluce totiž přinášejí skokové změny, na které lidé, kterých se dotknou, nejsou připraveni a nemusejí mít pevnou podporu u voličů. A pokud nemají pevnou podporu u voličů, pochopitelně nemusejí vydržet déle, než do konce volebního období. Můj "recept" má dvě části - zavedení daňové konkurence a opt-out.

Zavedení daňové konkurence

Česká republika je u drtivé části daní jednotným prostorem. Daň z příjmů je všude stejná, spotřební daně jsou všude stejné, DPH je také všude stejná. DPH a spotřební daně mají navíc spodní limity stanovené Evropskou unií, takže i kdyby to některých členský stát EU chtěl, nemůže stanovit nižší daňové sazby, aniž by za to nečelil sankcím v rámci EU.

Samosprávy (kraje a obce) přitom dostávají velkou část vybraných daní prostřednictvím tzv. rozpočtového určení daní. Z těchto prostředků financují svoji činnost: staví a opravují silnice, provozují školy, dotují veřejnou dopravu, sportoviště, sociální bydlení, kulturu a mnoho dalšího. Zrušme tedy rozpočtové určení daní a převeďme odpovídající část daňového výběru přímo na samosprávu. Z celkového daňového výběru (sdílených daní, nepatří tam tedy především pojistné na sociální zabezpečení) připadá krajům zhruba 8% podíl a obcím cca 22% podíl. Zbytek zůstává státu.

Daňový výběr není v ČR rovnoměrný, takže skokové zrušení rozpočtového určení daní by nejspíš vedlo ke skokovému "zvýhodnění" větších měst, zejména Prahy kvůli kumulaci sídel firem. Ovšem větší města jsou zvýhodněna už nyní, což se často zdůvodňuje tím, že větší města "poskytují servis" menším obcím dotováním MHD, kultury či zdravotnictví.

Ponechme daňový výběr na jednom místě, klidně společně s výběrem "sociálního pojištění" (protože jde jen o jinak pojmenovanou daň z příjmů) a umožněme krajům a obcím, ať si stanoví svoji vlastní sazbu daní (nejspíš z příjmů) pro fyzické osoby i pro firmy a na dobu několika málo let nastavme postupné zrušení přerozdělování příjmů z nepřímých daní (DPH a spotřební daně) a snižování sazby státní části daní z příjmů.

K čemu to bude? Každý kraj a obec začnou daňovými sazbami soutěžit s jinými kraji a obcemi. Na jednu stranu budou chtít vybrat co nejvíc peněz (aby [ty kraje a obce] měly nejlepší silnice, spoustu sportovních hal, kulturních zařízení a podobně), ale na druhou stranu budou vědět, že s vyššími sazbami vyberou méně, protože se od nich firmy a lidé prostě odstěhují. Často "papírově", někdy i fyzicky. Ovšem každá obec by svým lidem měla mít možnost poskytovat i výhody ze svého majetku či sebou financovaných činností. Proč by kraj měl přispívat na veřejnou dopravu tomu, kdo mu neplatí daně? Proč by obec měla dotovat vodovodní síť pro toho, kdo jí neplatí daně? Proč by obec nemohla třeba zavést parkování zdarma pro obyvatele obce? Mohlo by se i stát, že někteří lidé by chtěli být "daňovými rezidenty" ve více než jedné obci. Třeba zároveň v nějaké obci poblíž Prahy (aby jejich děti jako místní přijala místní obecní škola) a zároveň v Praze (aby mohli v Praze parkovat nebo jezdit MHD jen za 5 tisíc ročně, když odpovídající skutečná poměrná cena na obyvatele vycházející z nákladů přesahuje 10 tisíc Kč ročně). Možnost stanovit dvojí ceny pro "daňově místní" a "ostatní" nepovažuji za diskriminaci, protože ti "daňově místní" si služby platí. A ti, kteří jsou v obcích, které jsou místními daňovými ráji, se holt musejí smířit s tím, že si v těch, kde nejsou "daňově místní" musejí připlatit.

Opt-out

Opt-out znamená "možnost vystoupení" ve smyslu "nechci - tak neplatím ani nečerpám". Některé "služby státu" tak už delší dobu fungují. Například nemocenské pojištění pro živnostníky. Mohou, ale nemusejí být jeho účastníky. Pokud se k němu nepřihlásí, neplatí odvody do systému nemocenského pojištění, ale pokud jsou nemocní, od státu nedostanou žádné dávky v nemoci. Hledejme takové nikoliv-nutné služby a převádějme je do systému opt-out. Digitální technologie umožňují do tohoto systému převést například televizní vysílání. Vyčleňme tedy Českou televizi z daňového financování (té dani se říká "koncesionářský poplatek" a činí 135 Kč měsíčně). Nechť ji financují ti, kteří ji sledují.

 

Karel Zvára, 2017 - RSS