Karel Zvára
oficiální osobní stránky

Zdravotnictví

Péče o zdraví je přirozeně vztahem mezi poskytovatelem zdravotních služeb, pacientem a dalšími dodavateli (např. léků, zdravotnických prostředků či přístrojů). Dnešní zdravotnictví v České republice se příliš neliší od státního zdravotnictví, které si pamatujeme z doby před rokem 1989.

Do zdravotnictví, které zde popisuji, záměrně nepočítám zejména hygienickou službu, protože ta by podobně dobře mohla být v gesci resortu ministerstva vnitra - jde o témata jako je nezávadnost pitné vody či ohniska nákaz, které hrozí vyústit v epidemii.

Plánované zdravotnictví

Zdravotnictví před rokem 1989 bylo státní. Bylo státem řízené, státem placené a státem organizované. Dvoustranné vztahy mezi pacienty a poskytovateli péče (lékaři, sestrami a dalšími) byly sice běžné, ale nezákonné. Šlo o tak typické bonboniéry, láhve s alkoholem nebo zprostředkování něčeho (třeba nedostatkového zboží, takzvaných podpultovek), ke kterému měl pacient přístup a lékař nikoliv.

Dnešní zdravotnictví v České republice je založené systému tzv. zdravotního pojištění odděleného od státního rozpočtu, které provádí větší počet zdravotních pojišťoven. Tímto způsobem vybírají "pojistné" a hradí zdravotní služby. Z názvu by se mohlo zdát, že jde snad o pojištění a větší počet pojišťoven by mohl vzbudit dojem, že snad existuje ve financování zdravotnictví konkurence. Není tomu tak.

Zdravotní pojišťovny - konkurence?

Výnosy ze zdravotního pojištění se plně přerozdělují podle nákladovosti péče. Není to tak, že by zdravotní pojišťovna hospodařila s tím, co se jí podaří vybrat, ale záleží na tom jak nákladnou péči její pacienti vyžadují. Zdravotní pojišťovny, resp. jejich majitelé, ani nemohou získat nějaký případný zisk, takže základní motivace k cenové efektivitě a tedy k cenové konkurenci úplně chybí. Jediné, kde mají pojišťovny nějakou zřejmou motivaci, tedy kde mohou vydat peníze skoro na cokoliv, co mohou tvrdit, že potřebují, jsou provozní výdaje. Ty se počítají vcelku složitým vzorečkem, který poměrově nejlépe vychází pro VZP.

Zdravotní pojištovny a pojistné - obojí jen v uvozovkách

Pojistné u zaměstnanců a samoplátců je odvozené od výše příjmů. Ne od rizika plnění a předpokládané výši plnění, jak by se dalo u pojištění čekat. Zdravotní pojištění tedy vůbec není pojištěním, ale je další daní z příjmů. To, kromě nemožnosti zdravotních pojišťoven konkurovat si, znemožňuje cenovou diferenciaci a jakoukoliv soutěž. Zdravotní pojištění je tedy daní z příjmů.

Jak se tvoří ceny?

Ve zdravotnictví jsou tři základní druhy úhrad:

Jak je vidět, zdravotní pojištění není pojištění, ale daň. Ceny téměř vůbec neurčuje vztah poskytovatel-pacient, ale stát či zdravotní pojišťovny (u paušálních plateb). Zdravotní pojišťovny nejsou pojišťovny, ale vlastně další finanční úřady.

Kterým směrem od státního zdravotnictví?

Odpověď je obsažena již v otázce - "směrem od státního zdravotnictví".

Osobně bych nejraději začal, jak jinak, než opt-outem. Každý, kdo by se nechtěl účastnit systému zdravotního pojištění, by jej prostě mohl opustit. Neplatil by zdravotní pojištění a platil by si péči sám. Nemuselo by to přitom být hned tvrdé a úplné - třeba by mohl platit jen třetinové zdravotní pojištění, pokud by doložil, že je pojištěn proti nákladné péči, třeba se spoluúčastí. Toto menší pojistné by mu hradilo jen dlouhodobou/paliativní péči.

Samozřejmě by praxi mohl provozovat každý, kdo splňuje odborné podmínky. Žádná výběrová řízení na péči (nejen u zdravotních pojišťoven, ale ani u samosprávy, která "tvoří síť poskytovatelů zdravotních služeb), prostě volný trh. Buď se lékař dohodne s pacientem na ceně nebo nedohodne.

Druhým krokem by bylo uvolnění cen. Pojistné plnění (úhrada) by náleželo i nesmluvnímu lékaři v objemu, ve kterém zdravotní pojišťovna hradí smluvním lékařům. Je s podivem, že dnes může pacient přijmout péči u zahraničního lékaře jinde v EU (a pojišťovna mu to proplatí v českých cenách), ale od českého-nesmluvního mu taková náhrada nenáleží.

No a třetím krokem samozřejmě spoluúčast na ceně péče ve státním (současném-daňovém) systému, klidně se stropem ve výši do deseti tisíc Kč ročně. Alespoň by došlo k navázání čerpání na cenu péče. Tím nevolám po znovuzavedení regulačních poplatků, neboť "regulační poplatky" byly nesmyslně paušální.

 

Karel Zvára, 2017 - RSS